Vilémovice

Stavba dráhy

Nedaleko železniční zastávky Vilémovice byl při stavbě trati postaven na místní poměry poměrně velký kamenný most s pohokruhovou klenbou. Most překračuje malý potok a cestu do objektů bývalého Ostrovského mlýna. Jistě zaujme, že místo pod mostem bylo využito pro skladování staré zemědělské techniky. Proto byl protákající potok zakryt trámy, čímž se vytvořila plocha pro uložení techniky. Snímek z 6. listopadu 2010.

Nedaleko Ledče nad Sázavou se řeka Sázava divoce klikatí a vytváří zde řadu romantických zákoutí. Jedná se o místa kde končí jedna z nejkrásnějších částí řeky Sázavy, dnes známá jako přírodní a krajinná rezervace Stvořidla. Obrovské balvany jsou v korytě řeky i na jejích březích jakoby nahodile rozházené, což dává místu překrásné kouzlo. Těsně před Ledčí navíc řeka vytváří překrásný meandr (zákrut), kterým zde řeka vytvořila malý poloostrov. V těchto místech se z pravé strany do řeky Sázavy vlévá malý Nezdínský potok. Jeho sílu využíval odpradávna starý mlýn, který stál u soutoku Nezdínského potoka a řeky Sázavy. Pro mlýn se podle nedaleké obce vžilo pojmenování Ostrovský mlýn. Vždy se tu mlela mouka pro okolní vsi, ale převážně pro Ostrov, který je od mlýna vzdálen přibližně 600 metrů severně. V polovině 19. století tu dokonce pracovala i malá brusírna skla. Majitelé zde brousili sklo dodávané z nedalekého Pavlova. Do roku 1848 se nedaleko této lokality nacházelo i velké vaziště vorů, které spadalo pod obec Vilímovice (dnešní Vilémovice), odkud se plavilo dřevo do Prahy. Po svém zrušení pak bylo místo rozoráno a přeměněno na pole.

Poklidný život zdejšího kraje narušily na přelomu 19. a 20. století až plány na výstavbu nové železnice z Kácova do Světlé nad Sázavou. Nová dráha měla navázat na již dříve vyprojektovanou trať z Kolína do Čerčan s odbočkou z Ratají do Kácova. Ta se začala budovat 30. srpna 1899 a koncem července 1901 byla dokončena, přičemž veřejný provoz na celé trati byl zahájen v srpnu 1901. Stavební práce na pokračování tratě dále do Světlé nad Sázavou se rozběhly již v březnu 1902. To byla doba kdy začalo být rušno i v těsné blízkosti Ostrovského mlýna. Nové železnici totiž v cestě stála mlýnská stodola. Ta musela být zbourána, aby uvolnila místo pro budovanou trať. Ostatní objekty mlýna trať těsně míjí po náspu. Jelikož v těchto místech vyhloubil do okolního terénu Nezdínský potok pěknou rokli, musel zde být postaven kamenný klenutý most s polokruhovou klenbou. Pod mostem vedla cesta do mlýna a potok z nedalekého rybníka. Pro samotný Nezdínský potok byl postaven menší kamenný deskový propustek, kterým voda protékala do mlýnského náhonu.

Zmiňovaný most a propustek však nejsou jediné zajímavé stavby v okolí. Bez povšimnutí nemohou zůstat ani protipovodňové ochranné zdi, kterými je v exponovaných těleso dráhy podepřeno. Dvojici z nich najdeme hned u nedalekého ostrého zákrutu řeky a další u blízkých Stvořidel. Celá trať byla dokončena v září 1903 a 24. dne téhož měsíce byl zahájen pravidelný provoz.

Budování zastávky

Celkový pohled na železniční zastávku Vilémovice ze severu. Na začátku nástupiště je vidět železniční přejezd (km 36,490) a pak samotné nástupiště zastávky. U něj stojí zděná čekárna pro cestující. Nad zastávkou se tyčí několik velkých stromů, které v létě svými košatými korunami celou zastávku zakrývají.

Dne 14. dubna 1908 byla obcemi podána žádost na zřízení zastávky v lokalitě tehdejších Vilímovic. K vlastnímu projednávání žádosti se však přistoupilo až po roce 1910. Dne 6. listopadu 1911 se konala pochozí komise, která měla posoudit výstavbu zastávky v 36,3165. Jedenáct dní nato starosta obce Vilímovice pan Pavelka reagoval na jednání o zastávce tím, že obec není schopna zajistit spolehlivou osobu, která by za úplatu zajišťovala předepsané osvětlování zastávky. Zároveň dodal, že obec je silně zadlužená, a že osvětlování zastávky by toto zadlužení ještě zhoršilo. Zemský výbor tedy dne 2. prosince 1911 rozhodl, že zastávka může být neosvětlená a již 19. prosince 1911 vydal stavební povolení ke stavbě. Rozpočet na malou zastávku činil 500 korun. S odesílacím datem 11. dubna 1912 na obálce však došla na ředitelství drah do Prahy překvapivá „petice občanů“ proti zastávce, která je doslovně citována v knize 100 let místní dráhy Světlá – Ledeč – Kácov od autorů Martina Navrátila a Františka Plevy (včetně hrozného pravopisu):

„Okolí je … obehnáno dráhama. Horní Ledeč zastávka, k níž máme 1/2 hodiny, k níž nám celí rok nevižaduje potřeba nasedat, nemáme u nás venku žádní obchod ani průmisl ani různé živnosti, na toto všechno ve městě Světlé a v Ledči, takže k nám málo kdo a málo komu přijde kam cestovat, máme mi toto pohodlí zhora uvedené krásně zařízeno …, takže by zastávka celá byla celá zbitečná, k tomu, abysme se zavázali zbitečně dráze a všeobecným jejím podmínkám. … Sloužila by jen pohodlí pana učitela.“

Zastávka byla otevřena 1. května 1912. První rok, kdy byla zastávka otevřena se zde prodalo celkem 793 jízdenek. Roku 1913 to pak bylo 990 jízdenek a roku 1914 téměř stejný počet, tedy 995 jízdenek. Z toho vyplývá, že na zastávce se prodaly denně necelé tři jízdenky, což na trati Kácov – Světlá zastávku řadilo, společně s Chabeřicemi, na poslední místo co se týká využití. Možná i proto nacházíme v jízdních řádech z poloviny 20. let minulého století u zdejších vlaků poznámku, že na zastávce zastavují pouze na znamení. Tato poznámka se ve stejné době objevila ještě u zastávek Chabeřice a Kácov.

Pro zajímavost je dobré uvést, že podle jízdního řádu z roku 1918 nebo 1925 projížděly přes zastávku Vilémovice tři páry smíšených vlaků, v nichž byly řazeny vozy druhé a třetí třídy. Ty byly v jízdních řádech označovány nejdříve písmenem „S“, jako smíšené. Později se objevilo označení „N“, jako nákladní vlaky s přepravou cestujících. Velkou změnou byl přelom mezi letním (platil od května 1928) a zimním (platil od 7. října 1928) jízdním řádem roku 1928. V této době přišla na trať ze Světlé do Kácova motorizace v podobě motorových vozů řady M 120.2 s věžovým stanovištěm (tzv. věžáky), které vyráběla tehdejší Tatra Kopřivnice. Přes Vilémovice tehdy projíždělo již šest párů vlaků, z nichž tři měly v poznámce písmeno „M“, které prozrazovalo, že se jednalo o motorové vlaky. Ostatní vlaky byly vedeny parní lokomotivou a jednalo se o nákladní vlaky s přepravou cestujících.

Pouze drobným doplněním k historii zastávky je informace o výsadbě čtveřice lip na zastávce. O to se zasloužil řídící učitel a správce školy ve Vilémovicích Josef Děkanovský s dětmi. Je to přesně ten učitel, který je tak nelichotivě citovaný ve staré petici proti železniční zastávce.

Sluneční zátoka

Snímek z podzimu roku 2010 zachycuje železniční trať a zastávku Vilémovice. V pravé části fotografie je zachycena lávka přes řeku Sázavu, po které vede žlutá turistická značka. Ta začíná v nemocnici Ledeč-Háj a pokračuje přes Vilémovice, Pavlov, Benetice, Horní Březinku a končí ve Světlé nad Sázavou.

Otevřením zastávky se zdejší lokalita otevřela pro vášnivé cestovatele. Mezi ně patřil i učitel J. Snížek, jenž zajímavé informace ze svých cest kolem řeky Sázavy shrnul v průvodci Posázavím, který byl vydán roku 1926. Právě v tomto původci můžeme nalézt následující text o této lokalitě:

„… Železniční trať z Ledče směřuje směrem k Vilímovicům, dotýká se zastávky Smrčné, na pravém břehu položené a dojíždí za krátko nejprve k zastávce, pak stanici Světlé. Oblast mezi Ledčí a Světlou vyniká snad největší romantikou z celého Posázaví a bylo by věčná škoda přejeti v dusném kupé kol nahromaděných krás. Do Světlé vedou turistické dva směry. Jeden nám dává nahlédnouti v kus vynikajícího průmyslu sklářského, druhý splňuje naše požadavky, pokud se týče krás přírodních. Můžeme dle chuti i časových dispozic se rozhodnouti pro ten, či onen. Pro přátele a milovníky výroby způsobů výroby skleněných tovarů doporučujeme cestu následující: Z Ledče po pěkné silnici, z velké části pěknými lesy přes Ostrov … do Vilímovic (4 km), odkud přes samotu Benetice pod Žebrákovem (601 m) na Březinku. Vesnice dělí se na Horní a Dolní. V ní jest několik brusíren (6) šňůrkových granátů a rafinerie skla. Pro laika, kterému nebylo známo, leč z doslechu, obrábění skla, je tu vzácná příležitost k ojediněné podívané. Jistě každého překvapí routinovanost brusičů a málem bychom věřili, že se jedná o vlohu vrozenou jenom českému člověku. …“

Je vidět, že učitel Snížek používá v knize z roku 1926 ještě pojmenování Vilímovice. Je to jistě rozdílným datem mezi psaním knihy a datem jejího vydáni. Zastávka a zřejmě i samotná obec se totiž roku 1924 přejmenovala na dnešní Vilémovice. Učitel Snížek však nebyl jediný, kdo se opájel zdejší krásou. Další známá osobnost, která znala krásy zdejšího místa byl významný český spisovatel literatury pro mládež, autor příběhů chlapeckého klubu Rychlých šípů – Jaroslav Foglar. Ten jako malý jezdíval na návštěvu k příbuzným do Ledče nad Sázavou a tento kraj si zamiloval. Proto nepřekvapilo, že když později vedl skautský oddíl, vybral si o prázdninách roku 1925 zdejší kraj jako místo pro vybudování tábora. Lokalita tzv. Sluneční zátoky nedaleko železniční zastávky Vilémovice se stala místem kam Jaroslav Foglar, známý pod skautskou přezdívkou Jestřáb, jezdíval se svým oddílem po mnoho dalších let.

Zděný objekt čekárny na železniční zastávce. Velmi hezká stavba je bohužel poničena všemožnými čmáranicemi, které si vandalové neodpustí ani na zapomenuté zastávce uprostřed lesů. Vzhledem ke špatnému stavu objektu byla v dubnu roku 2012 provedena demolice objektu. Zachovány byly pouze základy a podlaha. Na těchto základech pak byla postavena nová čekárna pro cestující.

V souvislosti s Jaroslavem Foglarem je zmiňováno, že si chodíval pro mléko a chleba do dříve zmiňovaného Ostrovského mlýna. Je to celkem logické, když se svými skauty tábořil nedaleko na opačném břehu řeky Sázavy. Majitele mlýna však postihla v roce 1931 pohroma, kdy den před Silvestrem celý mlýn vyhořel. Požár zničil všechny stroje i zásoby obilí a mouky. Přesto byl mlýn opět obnoven, přičemž fungoval až do počátku 60. let 20. století, kdy byl zrušen. Rušení mlýna souviselo s nástupem socialismu, kdy bylo malým mlýnům vydáno ultimátum, do kdy musí zastavit výrobu. Stalo se tak po vydání vládního výnosu ze dne 1. října 1951, kterým se zastavoval provoz všech mlýnů, jichž není potřeba k zásobování obyvatelstva. Ve zdůvodnění rušení mlýnů se psalo, že k zásobování obyvatelstva není malých mlýnů třeba, jelikož výrobní kapacita mlýnů socialistického sektoru je pro tyto účely dostatečně zajištěna. Termín do kdy musí mlýny zastavit výrobu byl stanoven na 31. prosince 1951. S těmito mlýny byly zastaveny většinou i související živnosti (pily). To znamenalo katastrofu pro spoustu lidí i jejich rodin a začátek konce celého mlynářského řemesla u nás.

Přímo u zastávky byla roku 1945 postavena železná lávka na kamenných pilířích, kterou je možné přejít přes řeku Sázavu. Přes lávku vede žlutá turistická značka. Po ní je možné se dostat jak do zdejších levobřežních táborů, tak do necelý kilometr vzdálené nemocnice Ledeč-Háj, která se nachází v zalesněném terénu nad řekou Sázavou. Nedaleko zastávky byl roku 1997 vztyčen kámen s pamětní deskou, která připomíná letní tábory Jaroslava Foglara. Pokud se po žluté značce vydáte opačným směrem, dojdete po necelém kilometru do samotné vesnice Vilémovice. V ní lze narazit třeba na pěkně opravený barokní zámek. Zámek obklopuje zahrada, které dominuje starý tis červený (Taxus baccata). Podle obvodu kmene (dle měření z roku 1997 měl 350 cm) se jeho stáří odhaduje na 1500 až 2000 let. Jedná se o přísně chráněný tis, který je možná nejstarším stromem ve střední Evropě.

Novodobá podoba zastávky

Snímek ze 13. května 2012 zachycuje objekt nové čekárny během výstavby. Kromě stavby nové čekárny byla současně upraveno i nástupiště a hlavně přístupová cesta k zastávce od obce Vilémovice.

Dnešní zastávka Vilémovice má jednostranné zpevněné nástupiště délky 60 metrů, které je umístěné po levé straně kolejí (při pohledu na Světlou). Zastávka nemá žádné osvětlení. Na konci zastávky směrem k Ledči se nachází železniční přejezd (km 36,490) a kamenný propustek s polokruhovou klenbou. Čekárna a v podstatě celá zastávka se krčí pod řadou mohutných lip.

Samotná čekárna se nachází na začátku nástupiště směrem na Ledeč. Do jara roku 2012 zde byla zděná čekárna s obdélníkovým půdorysem. Stavba měla valbovou střechu s dřevěnou konstrukcí, která byla pokryta plechem (bez žlabů a okapů). V západní stěně čekárny (směrem na nástupiště) se nacházel vstupní otvor do čekárny (bez dveří) a otvor pro okno (bez okna). Na této stěně se též nacházela cedule se jménem zastávky a směrovými tabulemi. Čekárna působila poměrně zachovalým dojmem, tedy kromě čmáranic na jejích zdech. Přesto bylo rozhodnuto o její demolici, která proběhla v dubnu 2012. Zachována zůstala pouze podezdívka a podlaha objektu.

Tento základ pak byl využit při stavbě nové čekárny s jejíž výstavbou se začalo ke konci dubna roku 2012. Nová čekárna je řešená se zděnou podezdívkou a dřevěnou horní stavbou. Dřevěná střecha je navržena jako polokřížová valbová. Celá čelní západní strana čekárny (směrem ke kolejím) je otevřená, takže budova působí velmi vzdušným a příjemným dojmem. Čekárna i nástupiště byly též nově osazeny cedulemi s názvem zastávky. Kromě nové čekárny byla též opravena přístupová cesta od obce Vilémovice.

Slavnostní otevření nové budovy zastávky

Dne 19. května 2012 proběhlo slavnostní otevření nově zrekonstruované zastávky. V tento den byl na zastávce i slavnostně představen historický sloupek s lucernou. Přesně takový sloupek byl před více než 100 lety základním problémem při úvahách o stavbě zastávky, jelikož obec nedokázala zajistit osvětlování zastávky. Sloupek se tak na zastávku dostal až se 100 letým zpoždění v době, kdy si ho už obec mohla dovolit. Dnes však sloupek na zastávce nenajdete. Kvůli obavám o jeho zcizení byl přenesen na vilémovickou náves.

Jelikož na rok 2012 připadlo výročí 100 let od otevření železniční zastávky, rozhodli se obyvatelé Vilémovic toto výročí náležitě oslavit. Vše začalo při pátrání po archivních materiálech o zastávce, kde velmi zajímavou kapitolou byla kauza ohledně problému s osvětlováním zastávky. Z toho se zrodila myšlenka takový sloup s lucernou na zastávce postavit s mottem: „teď už na ní máme“. Samotný návrh lucerny byl z pera malíře Jiřího Boudy, který je znám svým vřelým vztahem k železnici.

Slavnostní otevření nově zrekonstruované zastávky proběhlo při poutní slavnosti dne 19. května 2012, tedy s několikadenním zpožděním než před 100 lety. Oslavy začaly ráno v devět hodin kytarovou mší svatou, proslovem starosty. Byly přečteny i dobové dokumenty a sehrána scénka s psaním petice, kterou chtěli obyvatelé stavbu ještě odmítnout. Dále byla na zastávce zasazena nová lípa, která doplnila staré stromořadí na původní počet (jedna lípa musela být dříve pro svůj malý a nezdravý vzrůst poražena). Starosta Vilémovic též zařídil, aby v Radničním pivovaře v Jihlavě uvařili a do patentních lahví stočili Vilémovický ležák. Navíc se při projevu v legraci zmínil, že byl nalezen v základech staré čekárny (ve Vilémovicích býval za CK Rakouska pivovar. Jako kuriozitu byl vydán i upravený dobový volný lístek na vlak.

Zároveň po řadě let spatřilo denní světlo i konečné vyúčtování stavby původní zastávky. Z něho bylo jasně patrné, že dráha (se souhlasem místodržitele) kdysi sice lucernu vesnici odpustila, přesto jim ji však spolu s konvicí na petrolej a žebříkem s řetízkem účtovala a na vesnici tudíž požadovala ještě úhradu 18,40 K (cena za lampu, žebřík a konev byla 31,20 K). Aby byla tato nesrovnalost urovnána, došlo při slavnosti též k narovnání finančních vztahů mezi dráhou a obcí. Proto přítomná ředitelka správy drah z Jihlavy starostovi ten přeplatek onoho 19. května 2012 vrátila (bez úroků).

Po skončení slavnosti byl památný sloup s lucernou ze zastávky odstraněn a osazen ve vsi na návsi. Důvodem byla obava o jeho zcizení.

Rekonstrukce zastávky a tratě

Nová podoba železniční zastávky ve Vilémovicích po rekonstrukci nástupiště v roce 2019. Na zastávce stojí ještě provizorní zábradlí, které brzy bude nahrazené tradičním modrým zábradlím.

Vzhledem k zanedbanému stavu tratě počátkem 21. století bylo rozhodnuto o její postupné obnově. Oprava byla rozdělena na několik etap. Jedna z nich začala roku 2016, kdy proběhla rekonstrukce úseku Světlá nad Sázavou – Ledeč nad Sázavou. Výluka začala 1. července a trvala až do 14. listopadu, tedy přesně 137 dní. Rekonstrukce se dotkla jak železničního svršku v dotčeném úseku, tak hlavně mostu v Ledči nad Sázavou.

Obnova koleje proběhla i na zastávce Vilémovice, ale samotné zastávky se moc nedotkla. Sypané nástupiště na zastávce zůstalo, jen bylo opraveno. Na větší modernizaci si zastávka musela počkat až do konce roku 2019. Během listopadu 2019 se zastávka změnila k nepoznání. Postaveno bylo nové zvýšené nástupiště z betonových panelů, které je proti původnímu o pár desítek metrů posunuto blíže směrem ke Světlé nad Sázavou. Nově bylo na nástupišti zřízeno elektrické osvětlení. Současně s relativně novou budovou čekárny (postavena roku 2012), tak mají Vilémovice v současné době opravdu pěknou zastávku.

Aktualizace: 16. prosince 2019
Text: Jakub Džurný, Petr Lebeda
Fotografie: Jakub Džurný, Martin Hrubeš, Petr Lebeda, Tomáš Přenosil, Jan Šafránek

Použitá literatura:
100 let místní dráhy Světlá - Ledeč - Kácov | Martin Navrátil a František Pleva | 2003
Malý průvodce Posázavím | J. Snížek | 1926
Toulky Vrchovinou | František Pleva | 2007
Archiv Martin Navrátil
Archiv Petr Lebeda
Internetové stránky ve sloupci napravo

Komentáře 

K článku je celkem 2 komentářů >>> ZOBRAZIT KOMENTÁŘE

Přidat komentář

!!!POZOR!!! - KOMENTÁŘE JSOU DOČASNĚ ZABLOKOVÁNY - !!!POZOR!!!

Spolupracovníci: Bodlák Vilém, Buchtela Daniel, Dolejší František, Fořt Jan, Hrubeš Martin, Křivánek Tomáš, Kočovský Mirek, Nyklíček František, Mykl Tomáš, Pospíšil Lubor, Procházka Tomáš, Sporer Petr, Šebek Roman, Šmejkal Alexandr, Autorská práva ke všem fotografiím a textům mají jejich autoři. Webmaster: Džurný Jakub. Poděkování: Martin Navrátil


This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License
Prezentace starých mapových děl z území Čech, Moravy a Slezska | Projekt NIKM