Petrov u Prahy

Budování spojovacího úseku dráhy

Stará pohlednice Pikovic zachycující řeku Sázavu, jez a starý mlýn. Můžeme se domnívat, že fotografie byla pořízena z místa, kde původně ležela pikovická zastávka.

Dnešní železniční zastávka v Petrově u Prahy byla vybudována současně se stavbou traťového úseku Jílové – Vrané. Ten byl z dolní posázavské tratě budován jako poslední, přičemž jeho stavba byla zadána v lednu 1898. Bylo to tedy teprve tři měsíce poté, co byl oficiálně zahájen provoz na traťovém úseku Modřany – Dobříš a Požáry (dnešní Prosečnice) – Jílové. Důvodem proč nemohla být celá trať uvedena do provozu najednou byly tahanice o umístění jílovského nádraží a tedy dalšího trasování tratě od Požár směrem na Vrané. To bylo důvodem etapové stavby tratě, kdy jako první (samozřejmě bez tratě Nusle – Modřany) byl do provozu uveden úsek Čerčany – Požáry, a to 18. ledna 1897. Po vyjasnění umístění jílovského nádraží byla dráha dobudována až na toto nádraží, kde byla dočasně ukončena. Mezitím byla dokončována dokumentace pro stavbu zbylého úseku, který je technicky velice zajímavý. Díky jeho trasování vysoko ve skalách nad řekou Sázavou byla stavba velice náročná. Při stavbě vysokých náspů, vykopání zářezů i odřezů vznikla řada úseků s četnými výhledy na řeku, včetně jednoho z nejtypičtějších míst Posázavského pacifiku. Jedná se o skalní útvar zvaný „pikovický komín“ nebo též „pikovická jehla“, který existoval již před stavbou trati. Budování trati jej však podstatně zvýraznilo. Dnes je tato štíhlá skalní věž vysoká od kolejiště přes 20 metrů, přičemž údolní stěna od řeky je vysoká přes 40 metrů. Během budování tohoto úseku bylo nutné vyrazit celkem šest tunelů v celkové délce téměř 800 metrů. Dále byla postavena řada propustků, mostů, včetně honosného viaduktu Žampach.

Reprodukce pohlednice zastávky Pikovice. Zastávka je od šedesátých let přejmenována na Petrov u Prahy, jelikož leží v katastru této obce, která se rozprostírá na kopci nad zastávkou. Obec Pikovice, podle které byla zastávka pojmenovaná dříve se nachází na levém břehu řeky a se zastávkou jí spojuje lávka pro pěší.

Na spojovacím úseku z Jílového do Vraného byla vybudována stanice Davle a zastávky Luka-Mědník (dnešní Luka pod Medníkem) a Pikovice (dnešní Petrov u Prahy). K slavnostnímu předání tratě do provozu, a tedy dokončení budování dolní posázavské tratě, došlo 1. května 1900. Nově vybudovaná pikovická zastávka byla, stejně jako celý nově dokončený úsek, vybudován na pravém břehu řeky Sázavy (samozřejmě z Davle do Vraného po pravém břehu řeky Vltavy). Jelikož trať v úseku z Jílového (299,7 metrů nad mořem) do Davle (204,6 metrů nad mořem) neustále klesá, nebylo možné vybudovat zastávku přímo na břehu řeky. Zároveň téměř celý úsek je veden po vrstevnicích strmých svahů, které se svažují k pravému břehu řeky Sázavy. Proto byla velká část tratě vedena v odřezu, tedy v odkopávce zmiňovaného svahu, která pak byla využívána naopak pro nasypání náspů. Zastávka tak byla vystavěna v jednom z odřezů a navíc poměrně vysoko (cca 20 metrů) nad hladinou řeky Sázavy. Spojení s levobřežní pikovickou obcí zajišťovala pěšina od zastávky k řece a následně přívoz, případně brod, který ležel na staré formanské cestě. Ta vedla od Davle a u Pikovic pod ostrovem prostřednictvím brodu překračovala řeku. V Pikovicích se cesta dělila, přičemž jedna z jejích větví dál pokračovala proti proudu řeky, aby jí pak dalším brodem překonala a vyšplhala se po svahu k trati. Pod ní pak prošla jedním z největších zdejších propustků a pokračovala údolím s ponurým názvem Temno směrem na Petrov. Stará cesta později zcela zanikla, čemuž pomohla jistě i nová železnice. Její pikovická zastávka ležela zřejmě přímo naproti ostrovu u Pikovic, kde se nacházel i starý mlýn a jez. Zastávka v původním místě ležela pouhý rok, načež roku 1901 došlo k jejímu přeložení přibližně o jeden kilometr proti proudu řeky, tedy skoro do současné polohy (otevřena 1. listopadu 1901). K další změně na zastávce došlo roku 1906, kdy byla vybudována dřevěná čekárna pro cestující.

Výletníci objevují Posázaví

Reprodukce pohlednice zachycující partie řeky Sázavy u pikovického komínu. Na levém břehu řeky Sázavy je vidět téměř nová Posázavská stezka, vybudována Klubem českých turistů v Praze v letech 1914 až 1924. Jejím vybudování se okolí Pikovic stalo přístupným pro řadu výletníků, kteří si zdejší kraj velice oblíbili.

Relativně bezvýznamná zastávka získala značnou oblíbenost od 20. let minulého století, kdy posázavský region začala objevovat řada, převážně pražských, výletníků. Turistický ruch souvisel s dokončením Posázavské stezky, která vedla z Pikovic proti proudu řeky Sázavy. Stezku vybudoval Klub českých turistů v Praze v letech 1914 až 1924 nákladem 230.000 Kč, přičemž k slavnostnímu otevření prvního úseku došlo v červnu 1920 v místě zvaném „Na babách“. O tom jak lákala zdejší krajina výletníky se můžeme dočíst v malém průvodci Posázavím z roku 1926 od učitele J. Snížka. Zde se doslovně píše:

„… Díváme-li se dnes okénky vagonů do srázu dolin, nad kterými kluše vítězný vlak, na mnohých místech zdá se nám, jakoby ze zdola usmívala se na nás živá myšlenka, která dlouho spala v odvážných hlavách, než prací tisícerých rukou byla zrealisována … Trať stala se důležitou sprostředkovatelkou zájmů dalekého okolí a přinesla spícímu Posázaví sladké sny probuzení. Romantická zákoutí došla uznání svých krás nadšením nesčetných turistů, pro jejichž pohodlí zejména Klub čsl. turistů nepřestává pracovati, cíle k tomu, aby všecky půvaby posázavské přišly k platnosti. To zejména týká se vybudování nákladné „Stezky posázavské“, která projektována jest Klubem podle celého toku Sázavina až k božskému Dářku … Nejbližší zastávkou jsou na pravé straně v půlkruhu rozložené Pikovice … Do Pikovic dáme se lodí převézti buď hned u mlýna na začátku obce, kam z Davle dojdeme za tři čtvrtě hodiny, anebo pod zastávkou dráhy. Od přívozu jdeme rovně až k prvnímu plotu, kde odbočíme polní cestou směrem ku dříve již zmíněnému Medníku. Pod ním začíná Posázavská stezka, zřízená nákladem Klubu českých turistů dle návrhu ředitele Klimenta z Prahy. Po důmyslné a pečlivě upravené stezce té přicházíme k nejkrásnější partii zdejší. Za červeným křížem ocitáme se již u šumného toku řeky, jež prodravší se tu před dávnými věky mohutnými skalami, nyní s jekotem velí svoje vlny tu po větších, nebo menších balvanech. Kráčejíce po stezce, jež brzy stoupá k lesu, kde za chvíli umlká hukot vln a jímá nás v svoji náruč hluboká tišina lesní, nestačíme se dívati na sklaní boky strmých břehů, jež zdobeny jsou divukrásnými útvary sklaními. Jako dětské hračky pěkně se vyjímají domečky Petrova, Rakous, Kostěradic aj. Stoupáme po schodech ve skále vybudovaných, až ocitáme se na místě s něhož potěšíme se rozhledem zvlášť pěkným. Je to Klimentova vyhlídka, pojmenovaná tak Klubem čsl. turistů na paměť budovatele stezky té …“

Vzácná fotografie z roku 1940 zachycuje ledovou dřenici na řece Sázavě u Pikovic. Kromě samotných obyvatel a ledovích ker je krásně vidět i téměř nová lávka přes řeku Sázavu, včetně domku pro výběrčího mýta. Na svahu nad řekou je pak patrá budova hospody, která stála na železniční zastávce. Malý domek u cesty byla hláska, k niž patřilo návěstidlo, které je patrné napravo od ní.

Jak je vidět, tak od 20. let minulého století se území dostává značného turistického zájmu. Brzy dochází i k výstavbě prvních rekreačních objektů, kterými se postupem času plní oba břehy řeky Sázavy. Současně je však dbáno na zachování pěkného životního prostředí. Lokalita vrchu Medník je navíc od roku 1933 chráněna jako přírodní památka, jelikož se jedná o jediné místo v naší republice, kde se vyskytuje Kandík psí zub, latinsky Erythronium dens-canis. Jde o kriticky ohroženou rostlinu požívající výsady maximální ochrany. Jedná se o liliovitou rostlinu s jemným růžovofialovým květem, barvou i tvarem připomínajícím květ bramboříku. Kvete velmi brzy na jaře, hned s prvními podléškami. Kvetoucí rostliny mají dva sivě zelené skvrnité kožovité listy, přičemž nekvetoucí rostliny mají jen jeden. Jméno má zdejší druh kandíku podle bledé cibulky tvaru psího špičáku, uložené hluboko v zemi. Kromě kandíku zde naleznete též několik vzácných kapradinek a v blízkosti trati velmi vzácný Tis červený.

Stále rostoucí počet výletníků směřujících do Pikovic si vyžádal rekonstrukci železniční zastávky. Její nástupiště bylo od počátku situováno po pravé straně kolejí, při pohledu směrem na Davli, kde stála i původní dřevěná čekárna a později vybudovaná hospoda. Obě budovy byly zbořeny a nahrazeny novými objekty. Na místě čekárny a hospody vyrostla nová zděná budova restaurace. Její střední část byla později dokonce zvýšena o jedno patro, kde restaurace zřejmě disponovala i několika pronajímatelnými pokojíky. Dále byl na levé straně kolejí postaven malý domek, který sloužil jako hláska. Nedaleko o ní směrem na Jílové stálo oddílové návěstidlo, které rozdělovalo mezistaniční úsek Luka pod Medníkem (výhybna od roku 1937) – Davle na dva kratší a umožňovalo tak větší hustotu vlaků. To bylo přínosné hlavně o víkendech, při hustém provozu výletních vlaků. Hláska byla zřejmě aktivována pouze o víkendech, kdy hláskař současně i prodával jízdenky. Výdejní okénko směřovalo k cestě od Pikovic, takže jízdenky se prodávaly na opačné straně kolejí, než leželo samotné nástupiště. Mimo víkendy probíhal prodej jízdenek v hospodě. Hned u pikovické zastávky dále stál ještě rodinný domek se zahradou, který ležel vedle cesty směrem nahoru do Petrova (v 90. letech minulého století vyhořel, načež byl zbořen a zahrada zpustla).

Na záběru z pořadu „Vzpomínky ztraceného času“ je vidět traťový strážník, který na kolejích nad pikovickou obcí zastavuje osobní vlak do Čerčan, z důvodu zavalení trati.

Zároveň s úpravami zastávky bylo hledáno řešení, jak jí lépe spojit s pikovickou obcí. Spojení přes řeku Sázavu bylo totiž v té době zajištěno pouze dvojicí přívozů. První ležel přímo u železniční zastávky a druhý přibližně půl kilometru proti proudu řeky. Druhý přívoz byl provozován Klubem českých turistů a byl zřízen v souvislosti se stavbou Posázavské stezky. Před zřízením přívozu Klub českých turistů uvažoval i o výstavbě lávky přes řeku, avšak tato myšlenka byla vzhledem k velké náročnosti na realizaci roku 1922 zavrhnuta. Opětovně spatřila myšlenka na stavbu lávky světlo světa až v roce 1932, kdy se jí začala zabývat pikovická obec. Jednání trvala několik let, přičemž proti stavbě byl samozřejmě Klub českých turistů, pro něhož by výstavba lávky znamenala likvidaci jejich přívozu. Výběrové řízení na firmu, která vybuduje lávku bylo vypsáno v roce 1936, přičemž není bez zajímavosti, že jedna z firem navrhovala přemostění řešit starou železnou mostní konstrukcí. Výstavba lávky byla ukončena v listopadu téhož roku, kdy proběhla i kolaudace a slavnostní otevření. Za přechod přes lávku se vybíralo mýtné, přičemž výběrčí seděl v domku, umístěném u lávky na levém břehu řeky. Je samozřejmé, že po dokončení lávky byl okamžitě zrušen přívoz, který zde fungoval před její výstavbou. Mýtné se vybíralo až do záboru zdejšího kraje německými okupanty.

Období druhé světové války

Snímkem Pikovického tunelu chceme připomenout válečné období druhé světové války, při němž byl na rok zastaven provoz v úseku Jílové - Skochovice. Pětice z šesti tunelů ležících v tomto úseku byla využita pro umístění válečné výroby několika továren. Tunely byly postupně upravovány pro výrobu, což znamenalo zbudovat v nich podlahy a vstupní vrata. Později přivážené stroje ze zničených továren, byly připevňovány k podlaze a též k hlavám kolejnic, které byly v tunelech ponechány. Pikovický tunel měl válečné krycí označení Blaumeise III a sloužil jako mezisklad.

Hned od počátku druhé světové války dolehly na obyvatele těžké časy. Jako předvěst těžkých časů byla již první válečná zima, která byla velmi krutá, přičemž když došlo k tání ledů, smetla následná ledová dřenice řadu domů i zemědělských stavení. Když se však vše podařilo uvést zpět do původních kolejí, přišla další rána. V březnu roku 1942 byl totiž zveřejněn plán zřídit na území Benešovska a Neveklovska cvičiště pro nechvalně proslulé německé jednotky Waffen SS. Vlastní prostor cvičiště byl na západě ohraničen řekou Vltavou, na jihu městem Sedlčany, na východě Benešovem a na severu řekou Sázavou. To znamenalo vyklidit přes 200 zdejších obcí a osad, které musely jejich obyvatelé opustit do 15. září 1942. Část původních obyvatel zůstala ve vysídleném prostoru jako pracovní síla a spadala do pravomoci německých soudů. Některé vesnice byly využívány pro ubytování a zásobování jednotek SS, na okrajích cvičiště měla pak pokračovat zemědělská činnost ve vlastní režii cvičiště, jehož ředitelství sídlilo na zámku Konopiště. Hranice cvičiště byla hlídána německým četnictvem, uvnitř prostoru hlídkovalo polní četnictvo, přičemž vstup na cvičiště byl umožněn jen na zvláštní povolenku. Na cvičišti bylo vytvořeno několik vzájemně se protínajících „bojových směrů“, kterými měla postupovat cvičící vojska. Zároveň byla postavena řada speciálních objektů pro obsluhu střelnice, jako jsou strojovny pro zajištění posunu pohyblivých terčů imitujících pohybující se cíle a objektů, které by sloužily pro řízení simulované bojové činnosti a její vyhodnocování (pozorovatelny). Jelikož objekty nesou dodnes známky nedokončenosti, lze předpokládat, že cvičiště nebylo nikdy úplně dokončeno a používáno dle původních plánů.

Oblast u Pikovic byla kromě zřízení cvičiště zasažena i tím, že v Hradišťku sídlila Pionierschule SS (ženijní škola SS). Roku 1943 pak byla nad obcí zřízena pobočka koncentračního tábora Flossenbuerg se třemi stovkami především ruských a francouzských zajatců, z nichž se konce války nedožil jediný (na jejich počest byl pak u silnice z Hradišťka směrem na Závist vybudován pomník). Samotnou lokálku zasáhla válka v červnu 1944, kdy bylo rozhodnuto o zastavení provozu v úseku Jílové – Skochovice a jeho nahrazení autobusy. Jedná se o úsek, na kterém se vyskytuje celkem šest tunelů. Všechny měly být využity pro umístění válečné výroby továrny Avia a vídeňských továren produkujících letecké komponenty.

Po válce

Stará pohlednice zachycujíci Starcovu lesní restauraci u Pikovic. Ta ležela na levém přehu řeky Sázavy, přímo u Posázavské stezky a dlouho patřila ke zdejšímu koloritu. Není bez zajímavosti, že nedaleko budovy bývalé restaurace se dodnes nachází ocelové lano přes řeku, které sloužilo jako pomoc pro dopravu klád pro stavbu nové chaty po původním majiteli Edovi Fialovi (tj. první chata od lanovky po levé straně ve stáni směrem od lanovky k Pikovicím).

V květnu 1945 se do Pikovic začal vracet normální život. To bylo ještě podpořeno opětovným otevřením železniční tratě v úseku Jílové – Skochovice, k čemuž došlo v srpnu roku 1945. Těsně po válce též došlo k přejmenování železniční zastávky z původního názvu Pikovice, na Petrov-Pikovice. Je patrné, že do jména zastávky byl doplněn název obce, na jejímž katastru zastávka vlastně ležela. Samotná obec Petrov leží na pravém břehu řeky Sázavy, přibližně jeden kilometr od železniční zastávky.

Následující období bylo opět plné znovuzrození zájmů o výlety do Posázaví, což dokládají poválečné jízdní řády. V nich se nám objevuje řada výletních vlaků, jejich provoz byl omezen podmínkami, že vlak jede pouze za příznivého počasí, případně že za nepříznivého počasí může být odřeknut. Zajímavostí několika jízdních řádů (1947, 1951, 1956/57) bylo to, že se zde objevovaly dva odpolední víkendové vlaky do Prahy, které začínaly přímo na pikovické zastávce. To znamenalo, že vlak od Prahy dojel do stanice Davle, kde lokomotiva objela soupravu a pak vozy do pikovické zastávky sunula. Vzhledem k operativnosti řízení tehdejšího víkendového provozu se mohlo občas i stát, že lokomotivy byly na obou koncích vlaku. To však záleželo na tom jakou soupravu a jaké množství volných lokomotiv měl dispečer k dispozici a kolik jich tedy mohl vyslat na trať.

Při prohlížení starých jízdních řádů můžeme taky vysledovat, že koncem 60. let minulého století mizí u pikovické železniční zastávky symbol občerstvení. Zřejmě tedy byla zdejší nádražní hospoda zrušena. S tím pak souvisí i přestavba její budovy na čekárnu a výdejnu jízdenek. Budově bylo zbouráno druhé patro a celé levé křídlo (při pohledu od kolejí). Zachováno tak zůstalo pravé křídlo, kde byla zřízena výdejna jízdenek s malou čekárnou a celá střední část, kde byla velká čekárna. Zároveň se postavila nová střecha budovy. Prodej jízdenek v objektu hlásky tak byl zřejmě definitivně zrušen, přičemž to zda hláska byla v té době ještě funkční není jasné. Někteří pamětníci uvádějí, že byla zrušená již v 50. letech minulého století, ale tomu odporuje fakt, že ještě v roce 1962 je uvedena v Dodatku k návěstním předpisům, konkrétně v kilometru 26,862. Počátkem 60. let minulého století pak došlo přejmenování zastávky na Petrov u Prahy. Jak bylo zmíněno výše, je to dáno tím, že samotná zastávka leží v katastru obce Petrov u Prahy.

Koleje nad propastí

Hromada hlíny a sutin, která zbyla po silné letní bouři roku 1969. Voda valící se ze svahu nad zastávkou nejdříve zatopila malý propustek pod tratí, který následně strhla, včetně obrovské masy hlíny. Zuřící živel si tak pod tratí vyhloubil zcela nové koryto. Fotografie zachycuje nános materiálu pár dní po události.

Do historie zastávky se zapsalo i léto roku 1969, kdy se do Posázaví přihnala prudká bouře. Velká voda valící se z kopce od Petrova způsobila destrukci kamenného propustku, včetně tělesa železniční tratě a nástupiště zastávky na jejím pražském konci. Situaci nám nejlépe vystihuje článek s názvem „Koleje nad propastí“, jehož originál si můžete stáhnout zde [355 kB pdf]. Poděkování za jeho zapůjčení patří panu Pavlu Zítkovi.

Štěchovická laguna včera dopoledne nedřímala. Po vydatné bouřce kolem půl desáté dopoledne došlo k dramatické hříčce přírody. Voda během 20 minut změnila tvář romantické krajiny s petrovskou skálou a nádražím. Hovořili jsme s očitým svědkem pohnuté události – s mistrem ČSD z Jílového Jaroslavem Sládkem. „Asi 100 metrů od tohoto místa jsme pracovali na trati. Při bouřce jsme se schovali pod okap nádražní čekárny. Voda zaplavila trať – a brzy jsme zpozorovali, jak se provalil betonový můstek s odvodňovacím kanálem, jak se země dala do pohybu; stovky kubíků hlíny, štěrku, velké balvany, stropy vyvrácené z kořenů se posouvaly z horního masívu přes nádraží do údolí Sázavy. Voda vyhlodala asi 15 metrů hluboký kaňon v podobě trychtýře, zpřevracela telegrafní sloupy a koleje visí nad propastí. Vlak jedoucí do Petrova byl telegraficky zastaven v Davli. Naštěstí nikde nebylo živáčka. Dvojchata čp. 451 byla notně poškozena, voda vystoupila až do výše jednoho a půl metru a našla si jiné korito.“ Na místo se dostavili už dnes dělníci a montéři ČSD a pomoc přislíbili vojáci-ženisté. Asi 10 – 14 dní bude vlaková doprava přerušena. Rekreační oblast Luka pod Medníkem, Jílové u Prahy, Kamenný Přívoz, Prosečnice, Krhanice a Týnec n. Sáz. budou mít ztíženou dopravu. ČSD doporučuje použit odklonové cesty přes Čerčany a Týnec n. Sáz. Kromě toho je v provozu autobusová doprava. Rekreační zpáteční jízdenky budou platit a zahájení normálního provozu bude veřejnosti oznámeno.

Událost na několik týdnů zcela zastavila železniční provoz. Následně byl ve vzniklé rokli postaven provizorní dřevěný most, takže železniční doprava mohla být obnovena. Zároveň došlo ke zkrácení nástupiště zastávky jen k tomuto provizornímu mostu. V roce 1972 byl postaven nový ocelový most (km 26,995 – roku 2004 opravován během 4 denní výluky) s robustními betonovými základy. Současně se prodloužilo nástupiště zastávky do původních míst, načež bylo koncem 70. let minulého století vybaveno elektrickým osvětlení.

Až do současnosti

Snímek z 30. dubna 2005 zachycuje osobní vlak z Prahy do Čerčan, který právě přijíždí na zastávku. V pravé části snímku je patrná budova zastávky, která vznikla rozsáhlou rekonstrukcí původní restaurace. Té bylo zbouráno druhé patro a celé levé křídlo. To co zůstalo stojí na zastávce dodnes.

Délka nástupiště se však postupem let opět zkrátila, a to jen k mostu, přičemž jeho původní délku nám dnes připomínají pouze torza několika lamp zmiňovaného osvětlení. V dalších letech (cca 1980) proběhla úprava velké čekárny ve zděné budově, a to tím, že se probourala okna, čímž čekárna získala celkem čtyři vchody. Později (cca v roku 1997) došlo i k likvidaci budovy starých záchodů, které stály mezi čekárnou a pražským koncem zastávky.

V popisovaném stavu se nám železniční zastávka v podstatě zachovala dodnes. Po levé straně kolejí (při pohledu na Davli) stojí zarostlá budova staré hlásky, která nám připomíná staré časy. Na pravé straně od kolejí stojí zvýšené panelové nástupiště, rozdělené přechodem pro pěší (km 26,849 – cesta z Petrova do Pikovic). Na nástupišti stojí zděná čekárna pro cestující, u níž byla od grafikonu 2008/09 zrušena výdejna jízdenek. Její zrušení je přinejmenším diskutabilní, jelikož o letních víkendech bude průvodčí ve vlaku jen těžko zvládat nápor cestujících. Jistě by bylo dobré, kdyby zdejší výdejna jízdenek byla otevřena po dobu letní sezóny alespoň o víkendech. Okolí Pikovic je totiž stále vyhledávaným turistickým cílem a zároveň je cílovým místem pro většinu vodáků. Dál po řece Sázavě totiž nemá cenu lodí pokračovat, jelikož sem již zasahuje vzdutí vyvolané vranskou přehradou. Výlety lodí po Sázavě získaly obrovskou popularitu hlavně v 90. letech minulého století, kdy bylo v Týnci nad Sázavou otevřeno vodácké centrum Bisport. To nabízí vodákům veškeré potřebné vybavení, včetně dopravy vybavení na začátek a z konce výletu. To v reálu znamená, že si vodáci půjčí v Týnci loď a sjedou atraktivní úsek dolního toku Sázavy do Pikovic. Zde půjčené vybavení odevzdají a většinou odjíždí vlakem do svých domovů. Tento druh vodáckého výletu se stal mezi výletníky natolik oblíbený, že v letních měsících je na řece opravdu plno, přičemž lehce lze rozpoznat žluté loďky z týnecké půjčovny.

Bouře a pád stromu u Petrova u Prahy

Strojvedoucí a vlakvedoucí bojují se stromem, jenž bránil v cestě „jejich“ vlaku dále do cílové stanice.

Na trati v okolí Petrova dochází často při letních bouřích k padání stromů na koleje. K jedné takové události došlo i večer dne 3. července 2008. Toho dne pan Miloš Stloukal z Blanska cestoval osobním vlakem Os 9017 do Čerčan. Co se následně dělo, ho nechme vyprávět jeho vlastními slovy:

„Tento den zasáhla oblast Středočeského kraje lokální bouře se silným deštěm a nárazy větru. Cestoval jsem zmíněným vlakem mezi stanicemi Vrané nad Vltavou a Čerčany, přičemž nedaleko stanice Petrov u Prahy v odlehlém lesním terénu strojvedoucí pohotově zastavil před spadlým akátem. Po krátké době místní chataři zapůjčili rámovou pilu a strojvedoucí s vlakvedoucím se okamžitě dali do práce a co nejrychleji se snažili strom odstranit z jízdního profilu. Po necelé půlhodině, mnohém vystřídání se v práci s ochotnými cestujícími se mohl vlak 9017 opět rozjet směrem k žst. Čerčany. Rád bych poděkoval zmíněným osobám za ochotu a vůli projevenou v nepříjemném deštivém počasí. Samozřejmě i místnímu chataři za zapůjčení pily, protože bez jeho pomoci by vlak zcela určitě nabral několikahodinové zpoždění.“

Tajemství na Medníku

Vrch Medník (416,5 metrů nad mořem) u Pikovic, který je známý hlavně výskytem rostliny s názvem Kandík psí zub. Zdejší krajina je jediná v naší republice, kde se tato vzácná rostlina vyskytuje a proto je od roku 1933 chráněna jako přírodní památka. Kandík však není jedinou věcí, která lidi na Medník přitahuje. Podle zdejších historek můžou tajné prostory uvnitř kopce ukrývat něco velice tajemného. Jedná se o známý Štechovický poklad, nebo něco úplně jiného. O tom zatím můžeme jen spekulovat.

Okolí Pikovic, včetně vrchu Medník, je zmiňováno převážně v souvislosti s rekreací, krásnou krajinou a přírodou. Existují však i jiné pohledy na zdejší lokalitu. Vypráví se zde totiž příběh o tajemnému pokladu nedozírné ceny (zlaté rezervy Říšské banky, písemnosti ministerstev, kartotéky, soukromé sbírky, zlaté předměty, cenné obrazy a starožitnosti atd.), který zde byl za druhé světové války Němci narychlo ukryt při přepravě přes Česko. Důvodem byl rychlý postup sovětské armády, která znemožnila další pokračování transportu. Proto dostal generál Emil Klein rozkaz k uschování přepravovaného materiálu. Pro jeho uložení byla vybrána oblast cvičiště německých jednotek Waffen SS, které se rozkládalo na území Benešovska a Neveklovska. Materiál byl ukryt do několika skrýší, jejichž místo se později stalo velkou neznámou, jelikož většina svědků byla zlikvidována. Jedním z několika málo pamětníků byl právě generál Emil Klein, který byl po válce na našem území vězněn za válečné zločiny. Nikdy však konkrétně žádné místo neurčil, jelikož se bál o svůj život po prozrazení místa skrýše. Podle indicií jiného účastníka akce však místo již v roce 1946 navštívili Američani, kteří vyzvedli několik beden zmiňovaného pokladu. Krásnou zmínku z této akce nalezneme například v průvodci Posázavím z roku 1956 od Lumíra Hlaváče.

„… V době radostného budování byl lid oblasti dolního Posázaví ještě jednou vzrušen spolu s celou naší veřejností. Bylo to v roce 1946, kdy vešla ve známost aféra tak zvaného „Štěchovického archivu“. Tehdy vyzvedli Američané nez povolení naší vlády v oblasti Hradišťka zakopaný archiv K. H. Franka a odvezli jej do svého okupačního pásma, aby tak zamezili zjištění různých skutečností, jejihcž uveřejnění by jim bylo nepříjemné. …“

Poté se pokusy o hledání v pravidelných intervalech opakovaly, avšak největší akce na Medníku se uskutečnila na přelomu 80. a 90. let minulého století. Celé území Medníku bylo obsazeno armádou, která zde vytvořila neproniknutelnou oblast, v jejímž centru se pilně vrtalo, kopalo, hloubilo a betonovalo. Dnem i nocí se z Medníku ozýval hukot kompresorů i sbíječek a do uzavřeného prostoru směřovalo velké množství stavebního materiálu. Zarážející je hlavně množství betonu, které sem bylo navezeno pomocí automobilů s míchačkami (každá o objemu čtyř kubíků). Ty jezdily ve dne i v noci nejméně dva až tři týdny, až na okraj oblasti, kde civilní řidiče vystřídali vojáci. Ti v lese obsah vyklopili a prázdný automobil předali zpět původním řidičům. V zemi měl být údajně vyhlouben podzemní prostor, jehož účel je neznámý. Není ani jasné, zda se zde něco ukládalo, nebo naopak odváželo. Některé zdroje uvádí, že zde byly pod zem uloženy kontejnery s neznámým obsahem. Jiné naopak, že odsud byly vyzvednuty prototypy tajných zbraní třetí říše a jejich technické dokumentace, která byla součástí pokladu uloženým zde za války Němci. Po ukončení prací bylo místo uvedeno do původního stavu a zalesněno.

Zda uvedeným historkám bude někdo věřit necháváme na něm. Zvláště v druhém případě však existuje spousta svědků dění na Medníku, ale málokdo je ochoten o něm hovořit. Místo záhadného výkopu dnes již těžko někdo najde. Svou práci vojáci pořádně zamaskovali a jejich práci později ještě více zahladila sama příroda. Zůstaly tak jen spekulace, co pod zemí vlastně je nebo bylo. S výjimkou těch, kteří celou akci zorganizovali a jsou dodnes neznámí, to totiž nikdo neví. Takže pokud má někdo osobní zkušenost, může se s námi o ní podělit.

Aktualizace: 22. prosince 2013
Text: Jakub Džurný
Jízdenky: Tomáš Procházka, Jakub Džurný, Jan Beneš
Autoři fotografií a majitelé archivu starých pohlednic jsou uvedeny vždy pod snímkem.
Poděkování Pavlu Zítkovi za zapůjčení článku o poškození propustku u nádraží.

Použitá literatura:
Posázavský pacifik | Miroslav Berka | NADAS 1991
Malý průvodce Posázavím | J. Snížek | 1926
Průvodce Posázavím | Lumír Hlaváč | STN 1956
Staré jízdní řády
Dodatky k Návěstním a k Dopravním předpisům - trať 523 | NADAS 1960, 1962 a 1974

Komentáře 

K článku je celkem 26 komentářů >>> ZOBRAZIT KOMENTÁŘE

Přidat komentář

!!!POZOR!!! - KOMENTÁŘE JSOU DOČASNĚ ZABLOKOVÁNY - !!!POZOR!!!

Spolupracovníci: Bodlák Vilém, Buchtela Daniel, Dolejší František, Fořt Jan, Hrubeš Martin, Křivánek Tomáš, Kočovský Mirek, Nyklíček František, Mykl Tomáš, Pospíšil Lubor, Procházka Tomáš, Sporer Petr, Šebek Roman, Šmejkal Alexandr, Autorská práva ke všem fotografiím a textům mají jejich autoři. Webmaster: Džurný Jakub. Poděkování: Martin Navrátil


This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License
Prezentace starých mapových děl z území Čech, Moravy a Slezska | Projekt NIKM